Sedím tu ve tmě a nic nevidím. Snažím se najít cestu pryč. Škvírku, kterou bych něco zahlédla. Cokoliv.
Není tu nic. Jsem nahá, promrzlá na kost. Kde to jsem? Snažím
si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Vybavuji si mužskou siluetu, podivnou
masku, a pak už jen muka.
Jsem dehydrovaná a s každým mým pohybem cítím bolesti celého těla.
Unesli mě. Jsem tu v černé místnosti úplně sama. Nic jiného, než mé křehké tělo
tu není. Žádná postel, skříně, stůl, nic. Jako bych byla v prázdném
sklepě. A možná jsem. Stěny jsou na dotek pokřivené a vlhké.
Je tohle můj konec? Nemůže. Jsem šťastně vdaná, mám krásnou holčičku a
začínám být známá spisovatelka. Jsem teprve na začátku svého života. Tohle
nemůže být skutečné.
Uběhla asi hodina od mého probuzení a já už si začínám vzpomínat. Byla jsem
sama doma se svou půlroční dcerou. Můj manžel byl v práci, když do domu
vtrhl ten muž. Ale proč my? Proč já? Kde je moje dcera?
Nedokážu se na nic soustředit. Mé tělo se klepe zimou a strachem. Jsem tak
unavená. Každý můj pokus o pohyb je bolestivý a velmi, velmi namáhavý. Kdy
už to skončí? Kolem mě je nekonečná tma.
Křičím. Nevím, jestli jen v duchu nebo doopravdy. Na to už nejsem
dostatečně při smyslech. To jediné, co teď chci, je odsud pryč. Tma mě děsí.
Pokouším se myslet na něco jiného. Hezkého. Vybavuji si ten nádherný úsměv
mého manžela, když jsem mu oznámila, že čekám dítě. Vybavuji si teplo po celém
těle, když mě každý den objímal jeho silnými pažemi. Vybavuji si nádherné
motýly v břiše, když mi hrál jeho písně na kytaru. Vybavuji si jeho rty po
celém mém těle. Zažiji něco z toho ještě někdy?
Cítím slzy na svých tvářích,
které se nekontrolovatelně šíří a stávají se součástí té nekonečné tmy kolem
mě. Je moje dcera naživu? Hledá mě můj manžel?
Asi po hodině uslyším zvuky. Vystrašeně se ohlížím na všechny strany, ale
nic nevidím. Slyším dupání a silné oddechování. A najednou do místnosti
pronikne silné světlo, které vychází ze shora. Opravdu jsem ve sklepě.
Naskytl se mi výhled po místnosti a já rychle utíkám do nejbližšího rohu.
Schoulím se do klubíčka a snažím se křičet. Mé hlasivky jakoby nefungovaly. Pomoc!
Vysoký muž seskočí dolů. Vidím jen jeho siluetu. Rozhlíží se po místnosti. Prosím ne.
Po chvíli mě spatří a já vidím, jak se zlověstně usměje.
„Chyběl jsem ti?“ zašeptá a vykročí směrem ke mně.
Pomoc.
Jak by podle Vás příběh pokračoval?
4 komentářů
Super :3
OdpovědětSmazatPsaní ti jde Míšo... Je to chytlavé a má to skvělý popis... Zoufalství té ženy jde cítit v každém slovu...
Děkuji za podporu!:)
SmazatSkvěle napsané :D mírně znepokojivě děsivé, ale opravdu dobře napsané :) těším se na další články :)
OdpovědětSmazatDěkuji za zpětnou vazbu:)
SmazatDěkuji Vám za zpětnou vazbu, moc si toho vážím.