středa 18. října 2017

Šťastní lidé mají snadný život


Anotace:
Další osudy hrdinky knihy Šťastní lidé čtou a pijou kávu. Po návratu z Irska je Diane pevně rozhodnutá začít nový život v Paříži, ale stále se nemůže se vzpamatovat ze ztráty své dcery. Když už si myslí, že její život poplyne v tomto klidném řečišti, dojde k události, která zbourá všechny její jistoty, za něž tolik bojovala.

Autor: Agnes Martin-Lugand
Počet stran: 304
Žánr: Román
Nakladatelství: MOTTO
Psáno v 1. osobě
2. díl

Dojmy z knihy:
Po otevřeném konci prvního dílu jsem okamžitě objednala druhý a ani tento mě nezklamal. 
Statečnost hlavní hrdinky Diane jsem obdivovala už od samého začátku. Způsob, kterým se poprala se svým osudem byl neuvěřitelný. Sama bych to nikdy nezvládla. 
Stejně jako první díl (ne-li více), je celý děj velmi čtivý a napínavý. Diane letí zpátky do Irska, protože její přítelkyně je smrtelně nemocná a chce s ní strávit co nejvíce času. Aby toho nebylo málo, tak zjistí, že v Edwardově životě se objevila osoba, která mu konečně ukazovala světlo. 
Bylo to podivné. Od chvíle, kdy se mé nohy dotkly irské půdy, jsem měla dojem, že jsem se po dlouhé nepřítomnosti vrátila domů. Na takový pocit blaha jsem nebyla připravená. Domnívala jsem se, že se tu naopak budu cítit mizerně, že budu smutná, pronásledovaná vzpomínkami. Pravý opak byl pravdou. Každý krok, každý kilometr byl zcela přirozený a přibližoval mě k domovu. Mé tělo i duše si zachovaly v paměti naprosto přesnou vzpomínku na tuhle cestu.
Knihu jsem měla přečtenou za tři dny, uchvátila mě ještě víc, než první díl. Je ideální pro romantiky, především potom pro ženy.

Hodnocení: 75%

středa 11. října 2017

Pomoc!


Sedím tu ve tmě a nic nevidím. Snažím se najít cestu pryč. Škvírku, kterou bych něco zahlédla. Cokoliv.
Není tu nic. Jsem nahá, promrzlá na kost. Kde to jsem? Snažím si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Vybavuji si mužskou siluetu, podivnou masku, a pak už jen muka.
Jsem dehydrovaná a s každým mým pohybem cítím bolesti celého těla.
Unesli mě. Jsem tu v černé místnosti úplně sama. Nic jiného, než mé křehké tělo tu není. Žádná postel, skříně, stůl, nic. Jako bych byla v prázdném sklepě. A možná jsem. Stěny jsou na dotek pokřivené a vlhké.
Je tohle můj konecNemůže. Jsem šťastně vdaná, mám krásnou holčičku a začínám být známá spisovatelka. Jsem teprve na začátku svého života. Tohle nemůže být skutečné.
Uběhla asi hodina od mého probuzení a já už si začínám vzpomínat. Byla jsem sama doma se svou půlroční dcerou. Můj manžel byl v práci, když do domu vtrhl ten muž. Ale proč my? Proč já? Kde je moje dcera?
Nedokážu se na nic soustředit. Mé tělo se klepe zimou a strachem. Jsem tak unavená. Každý můj pokus o pohyb je bolestivý a velmi, velmi namáhavý. Kdy už to skončí? Kolem mě je nekonečná tma.
Křičím. Nevím, jestli jen v duchu nebo doopravdy. Na to už nejsem dostatečně při smyslech. To jediné, co teď chci, je odsud pryč. Tma mě děsí.
Pokouším se myslet na něco jiného. Hezkého. Vybavuji si ten nádherný úsměv mého manžela, když jsem mu oznámila, že čekám dítě. Vybavuji si teplo po celém těle, když mě každý den objímal jeho silnými pažemi. Vybavuji si nádherné motýly v břiše, když mi hrál jeho písně na kytaru. Vybavuji si jeho rty po celém mém těle. Zažiji něco z toho ještě někdy?
Cítím slzy na svých tvářích, které se nekontrolovatelně šíří a stávají se součástí té nekonečné tmy kolem mě. Je moje dcera naživu? Hledá mě můj manžel?
Asi po hodině uslyším zvuky. Vystrašeně se ohlížím na všechny strany, ale nic nevidím. Slyším dupání a silné oddechování. A najednou do místnosti pronikne silné světlo, které vychází ze shora. Opravdu jsem ve sklepě.
Naskytl se mi výhled po místnosti a já rychle utíkám do nejbližšího rohu. Schoulím se do klubíčka a snažím se křičet. Mé hlasivky jakoby nefungovaly. Pomoc!
Vysoký muž seskočí dolů. Vidím jen jeho siluetu. Rozhlíží se po místnosti. Prosím ne. 
Po chvíli mě spatří a já vidím, jak se zlověstně usměje.
„Chyběl jsem ti?“ zašeptá a vykročí směrem ke mně.

Pomoc.

středa 4. října 2017

Muž, který chtěl být šťastný


Anotace:
Muž, který chtěl být šťastný je kniha, kterou napsal Laurent Gounelle. Jedná se o poutavý příběh, který otevírá svět nových možností. Představte si, že jste na Bali a před odjezdem navštívíte starého léčitele. Léčitel vás prohlédne a řekne, že jste zdraví, ale Váš život šťastný není. Máte pocit, že vás zná lépe než vy sám sebe. Začíná dobrodružné objevování sama sebe. Kniha ukazuje, jak dosáhnout toho, abychom byli opravdu šťastní.

Autor: Laurent Gounelle

Počet stran: 152
Žánr: Psychologický román
Nakladatelství: RYBKA PUBLISHERS
Psáno v 1. osobě

Dojmy z knihy:
DO-KO-NA-LOST. Kniha nám vysvětluje, proč nejsme šťastní sami se sebou a jak onoho štěstí vlastně dosáhnout. Není v tom nic mysteriózního a přesto ta všechna fakta zní nadpřirozeně. 
Přečetla jsem ji na jeden nádech, vtáhla mě do děje tak moc, že jsem se od ní nemohla odtrhnout. Otevřela mi oči a poukázala na některé výzkumy, které dokazují, že psychika dokáže zázraky. 
Je to příběh o obyčejném muži, který se vydal na ostrov a navštívil léčitele, který mu ukázal nový pohled na lidi a navedl ho na cestu ke štěstí.


"Když dočtete poslední stranu, sotva budete takovým člověkem, jakým jste byli, když jste knížku poprvé otevírali. Možná si poprvé budete umět položit nejdůležitější otázky svého života.." - Nouvelle psychologie 

Tuto knihu by si měl přečíst opravdu každý, ženy i muži, občasní čtenáři i vášniví knihomolové. Je na každém z nás, co si z knihy odneseme, ale jsou tam tak zajímavé informace, že každý najde něco, co ho přinutí alespoň trochu změnit myšlení a názory.


Hodnocení: 100%

středa 27. září 2017

Šťastní lidé čtou a pijou kávu.


Anotace:
Dá se vyléčit zlomené srdce? Mladá Pařížanka Diane je přesvědčená, že šťastní lidé čtou a pijou kávu, a proto tak nazve svou kavárnu. Když však při automobilové nehodě zahyne její manžel i malá dcerka, Diane ztratí smysl života. Zoufalá mladá žena se zcela uzavře před světem a přestane se starat i o svou literární kavárnu. Nakonec se rozhodne odjet do Irska, které toužil navštívit její muž, a na jeho bouřlivém a drsném pobřeží dát do pořádku svůj život. Netuší, že tu potká muže, který rázem její život změní. Záhadný fotograf Edward, kolem nějž se dějí podivné věci, ji přiměje vrátit se do života.

Autor: Agnes Martin-Lugand
Počet stran: 224
Žánr: Román
Psáno v 1. osobě

Dojmy z knihy:
Už dlouho jsem se nespletla u odhadu knížky v takové míře, jako právě u Šťastných lidí. Podle obálky jsem čekala román plný romantiky, kávy, knížek a Paříže. Nakonec se z tohoto románu vyklubal příběh plný bolesti, smutku a ztrát.
Je to skvělá oddechová kniha. Snadno se čte a od děje se jen těžko odtrhnete. Děj se z velké části odehrává v Irsku - zelené louky, věčný déšť, vítr a dobří lidé. Poměrně snadno se dá odhadnout, jak se rozvine. Nicméně zakončení pro mne bylo opravdu velkým překvapením, které mě donutilo ihned objednat druhý díl.
Za mě ideální ke čtení po práci či před spaním. 
Byl ještě zachmuřenější než obvykle, opravdu jsem mu pěkně lezla na nervy. Hrál si se zapalovačem, křečovitě zatínal zuby, naráz vyprázdnil celou sklenici a hned si gestem objednal další. Zabodl do mě pohled. Zvedla jsem svoji skleničku jeho směrem a trochu se napila. Musela jsem se ovládnout, abych to nevyplivla. Tohle víno, jestli si vůbec zasloužilo tak vznešené pojmenování, se nedalo pít. Vedle něj by i nakyslou břečku v plastové lahvi mohl doporučit vyhlášený sommelier. Co jsem čekala? Že najdu kvalitní pití v irské vesnici, kde se nepije nic kromě Guinnesse a whisky? Ale stejně jsem se pořád na Edwarda vyzývavě dívala. Nakonec se zvedl a zamířil k východu.  

Hodnocení: 70%

neděle 17. září 2017

Můj manžel


Stojím tu v zákulisí a ani po těch letech si nedokážu zvyknout. Na nic z toho, co mám právě před očima.
Můj pohled spočine na pódiu, kde hraje můj manžel na kytaru. Jako je tomu každý koncert, i dnes ho vůbec nepoznávám. Jeho oči jsou temné a plné agrese. Plně se soustředí na píseň, kterou kapela hraje a nechává se unášet rajskou melodií linoucí se právě z jeho kytary. Zkoumám každý pohyb jeho ruky, která rychlým a zároveň ladným pohybem klouže po strunách jeho kouzelného nástroje.
Když náhle začne řvát na svoje fanoušky sprosté fráze, musím se pousmát nad tou ironií.
Proč ironií? Protože vím, jaký doopravdy je. Vím, že za tou maskou, za kterou se snaží schovat, je citlivý kluk s nejroztomilejším úsměvem, jaký jsem kdy viděla. Vím, že za tou maskou je něžný a starostlivý muž, který by ženě nikdy nezkřivil ani vlásek.
Následně se podívám na ty davy lidí, kteří křičí text písniček a sdílí onu agresi s kapelou. Kouknu na pár žen, které by si klidně roztrhaly podprsenky pro trochu pozornosti. A já? Stojím tu a ani si neuvědomuji, jaké mám štěstí, že jsem zrovna já jeho žena. Že ho každé ráno vidím s jeho věčně rozcuchanými vlasy, unaveného a neupraveného. Že mi každý víkend nosí k snídani kávu do postele. Že mi večer rozčesává umyté vlasy a masíruje krk. Stojí při mně, v dobrém i ve zlém. Tak, jak to slíbil v den naší svatby.

Při myšlence na svatbu se instinktivně dotknu prstenu zdobící můj prsteníček. Jak krásný to byl den. Dodnes si pamatuji jeho výraz poté, co jsem mu řekla své „ano“. Celý zářil. A co teprve, když mi své „ano“ řekl on. Musela jsem být červená jako rajče. A taky nejšťastnější žena na světě.

Z myšlenek mne vytrhne nadměrně silný hluk, když se kapela loučí a odchází z pódia směrem za mnou.
Podívám se svému muži do očí a nacházím v nich obrovské nadšení. Jakmile sundá masku, naskytne se mi pohled na jeho neodolatelné ďolíčky. Vypadá tak šťastně. Vlastně se mu vůbec nedivím. Žije svůj sen.

Nicméně, jak bude asi reagovat, až mu zítra sdělím, že bude táta?

Jak by podle Vás příběh mohl pokračovat?